Ve dvou se to lépe roste aneb Nenechte se nachytat

Ten obrázek je idylický. A v kontextu s nadpisem zavádějící. Úmyslně :)

Tím "Nenechte se nachytat" míním Nenechte se nachytat svými romantickým představami o růstu, který je založený na vzájemné cituplné podpoře mezi vámi a kýmkoliv jiným. Cituplná podpora totiž ne vždycky k něčemu smysluplnému vede.

Jasně, tohle vám vysvětlím dřív, než prásknete kompem a víckrát už si ode mě nic nepřečtete. Začnu vymezením pojmů.

Na citu bezesporu záleží. Ale rozlišme cit člověčí a cit Duše.

Hovoří-li se o citu, většinou máme na mysli cit člověčí, tedy cit jiného člověka. Toho, co říká "...mám tě rád, pomáhám ti, podporuji tě, ochraňuji tě, pečuji o tebe." V módu tohoto citu se rozvíjíme přesně do té doby, dokud se nedotkneme hranice své komfortní zóny. Tu ovšem nepřekročíme, protože není nutné - ten druhý přece "pečuje" :)

Vzpomínáte si na Haškovu Stranu mírného pokroku v mezích zákona?

Tak tohle je to samé v bleděmodrém...

* * * * * * *

Pak ještě ovšem existuje cit Duše. Cit Duše jiného člověka. A to je úplně jiný kafe. Tenhle člověk nás neplácá po ramenou a neříká, jak jsme skvělí. Tenhle člověk nás dostává do situací, v nichž prostě musíme překračovat své hranice, protože nic jiného nám nezbývá. Tělo (a ego) přitom občas skučí, ale naše Duše vzkvétá. To je Růst.

* * * * * * *

No a kdybyste někdy lehce váhali, zda opravdu rostete či jen žijete ničím nerušenou nudu, tak vězte, že city člověčí jsou prodejné. Cit Duše neuplatíte ani veškerým zlatem světa :)